Alena Zárybnická: Jak přežít lavinu a zůstat v horách v bezpečí

• Facebook
• LinkedIn
• WhatsApp

Meteoroložka a moderátorka Alena Zárybnická spolu s týmem členů Horské služby napsala knihu o lavinách. Publikace propojuje emotivní příběhy účastníků lavinových nehod s teorií a praktickými radami, jak se v horách chovat. Patří do knihovny každého, kdo se vydává do hor.

Když jsme si domlouvaly rozhovor, říkala jste, že jste v kreativním období. Co to znamená?

Pracuju na druhém dílu Lavin v Česku a zároveň připravuju několik přednášek. Do toho pořád běží můj “každodenní chleba” – předpověď počasí. I když nemám službu, musím sledovat, co se v oboru děje.

A pak je tu velký projekt – dokument Ve službě horám, který vzniká k devadesátému výročí Horské služby. Oslovili mě s nápadem. Srdce jasně souhlasilo, mozek připomínal, jak odpovědná je to práce. Kdybych neměla kolem sebe tým, který ví, jak na to, nepřijala bych. Předpremiéra byla v září ve Špindlu, 21. října poběží na ČT2 od 20:55. Kreativních nápadů mám víc, ale času pořád málo.

První díl Lavin vznikal v obytňáku, který jste si pořídila. Je to vaše kreativní základna i dál?

Částečně ano. Obytné auto mám půjčené od kamarádů, kteří provozují půjčovnu. Vlastní by pro mě byla velká investice. Ale funguje to skvěle – mezi Špindlem, kde bydlím, Prahou, kde sloužím v televizi, a místy, kde jsem natáčela rozhovory, je to ideální pojízdná kancelář.

Jak to funguje konkrétně? Řeknete si: teď mám před sebou velký projekt, půjčím si auto, sbalím pár kousků oblečení, jídlo, kávu a vyrážím?

Skoro jste to trefila. Neuměla bych pracovat ve velkých open space kancelářích. Na Kavčích horách jsme v kanceláři od začátku mého působení vždycky maximálně ve dvou, takže jsem zvyklá mít na práci klid. Když jsem točila emotivní rozhovory pro Laviny, chtěla jsem je po nahrávání přepisovat hned, aby emoce nezmizely. Na to je obytňák ideální.

Jak si vybíráte, kterým z hromady kreativních nápadů dáte energii a čas?

To je nejtěžší. Neumím říct „ne“. Problém ale je mít dost času všechno zvládnout. Nakonec je nejlepší kritérium čas a moje vlastní kapacita, kdy si řeknu: tuhle věc stihnu, tahle už je za hranicí mých možností. Vím, že musím myslet taky na sebe – odpočívat a žít normální život. Když se člověk přetíží, trpí hlavně on sám, ztratí radost a energii.

Jak si tedy organizujete diář?

Když mám službu na Kavkách, není prostor na žádnou jinou aktivitu. Naše služby jsou dlouhé a příprava vysílání opravdu náročná. Počasí je naše tvůrčí dílo – nejen že ho prezentujeme, ale stojíme za každým slovem i grafickým výběrem. Kreativní projekty dělám ve chvílích, kdy mám “volno”.

Co překvapí meteoroložku, která se čtvrt století věnuje počasí, na tématu lavin?

Nejvíc mě potěšila otevřenost lidí, kteří s námi mluvili. Moje otázky je často vracely do nepříjemných okamžiků, a přesto byli upřímní. Někteří chtěli zůstat v anonymitě, což je v pořádku – důležitý je příběh.

Velkou část života jsem se pohybovala v letectví, kde jsme se učili z nehod – co se stalo, co by bylo správné řešení. U lavin je to stejné, konkrétní příběhy jsou nejcennější, protože se z nich můžeme poučit. Dojalo mě i to, že hrdinové příběhů děkovali záchranářům a kamarádům, přitom často ani nevěděli, kdo přesně jim pomohl. A setkali se osobně až při křtu knihy.

Mě překvapil už název knihy, odkazující na to, že v Česku spadnou desítky lavin ročně.

Lavinových drah je hodně. Rozhodně víc, než bychom čekali. Nejvíc jich je v Krkonoších a v Jeseníkách. Ale laviny spadly i v Beskydech, Krušných horách či na Šumavě. A na počet? Třeba v Krkonoších spadne i přes padesát lavin ročně.

Neměli bychom podléhat dojmu, že v Česku máme jen malé kopečky. V každém z pěti největších pohoří jsme zaznamenali nějakou lavinovou nehodu.

Ocitla jste se vy sama někdy v lavině nebo její blízkosti?

V lavině ne, ale v její blízkosti ano. Abychom se s kolegou mohli dostat dolů, utrhl ji tehdy záměrně. Mnohokrát jsem ale slyšela varovné zvuky praskajících desek. V přímém ohrožení jsem naštěstí nebyla a zatím jsem ani nemusela nikoho zachraňovat. Trénink ale nepodceňuju.

Do hor chodím jen s lidmi, kteří vědí, jak si navzájem pomoct. Protože i když české hory jsou malé a pomoc dorazí relativně rychle, nemusí to být dost rychle na přežití. Zasypaný člověk má patnáct až osmnáct minut.

Existuje nějaká základní rada, jak předejít tomu, abych se ocitla v lavině?

Určitě! Učit se od zkušenějších. Například od horských vůdců, absolvovat lavinové kurzy… Abychom naznačili jak na to a poskytli alespoň základní informace, vložili jsme do knihy sešitek s teorií.

Platí zásada, kterou říká můj kolega Robert Dlouhý, spoluautor knihy a lavinový specialista: nejdůležitější je do laviny vůbec nevstoupit. Jinými slovy: chytře plánovat a minimalizovat tím riziko.

Co to znamená konkrétně?

Základní orientaci, jak se chovat, dávají stupně lavinového nebezpečí. Jednička je nejnižší, ale ani ta neznamená, že se nic nemůže stát – nehody se staly i při jedničce. Naopak, někomu se podařilo přežít i při trojce, kdy dochází k polovině všech nehod.

Ještě důležitější roli ale hraje sněhový profil a konkrétní podmínky v danou chvíli, kdy vyrážíte. Velkým strašákem horalů je převátý sníh, který mění své vlastnosti. Z prašanu se během krátké doby mohou stát malinké krystalky, které jak do sebe zapadají, vytvářejí tuhé desky, a ty je snadné utrhnout. Jak říká Michal Uriga, kamarád, který lavinu přežil a mluví ve filmu, o kterém už byla řeč: chyby dělají lidi, ne hory.

Nemají lidé tendenci brát laviny spíš osudově – buď lavina prostě spadne nebo nikoliv?

Ano, ale většinu lavin spustí právě člověk. Proto je důležité vnímat signály přírody a nejít do přílišného rizika.

Co je pro vás osobně, která ráda vyrážíte na skialpy, přílišné riziko?

Poučuju se z let zkušeností – dvacet let přednáším meteorologii pro Horskou službu a zároveň poslouchám přednášky o lavinách.

Když jdu do hor, „hrábnu si” do sněhu, než vyrazím do terénu a udělám jednoduchý test stability. To abych věděla, jestli něco, co vypadá na první pohled bezpečně, nemůže být rizikové.

Na skialpech vyhodnocuju riziko podle svých schopností. Túra, která pro člověka, co se umí pohybovat v terénu, chodit traverzy a jezdit skalní žlaby, může být obyčejná vycházka, může být pro druhého za hranou. Já jsem v tomto ohledu ta méně šikovná. Nahoru chodím pomalu a dolů jezdím opatrně, používám víc obloučků. Ani výstup, ani sjezd, nejsou moje silné disciplíny. Obecně platí, že čím více, třeba těmi oblouky, zatížíme svah, tím rizikovější to je.

Když odmyslím zkušené lidi, bez čeho další byste se nikdy nevydala do hor?

Pro jistotu jsme to dali v knize hned na první stránku pro všechny – vyhledávač schopný vysílat i přijímat singál, sonda, která vypadá jako stanová tyč a lopata, jsou naprostý základ.

Co lavinový batoh, ten do základu nepočítáte?

Moderní lavinové batohy fungují jako airbagy v autě; při pádu by vás měly udržet na povrchu laviny. Tedy pokud si je stihnete otevřít. Pravděpodobnost přežití je s nimi vyšší. Problém ale je, že vytvářejí falešný pocit bezpečí. Stejně jako by vás přítomnost airbagu neměla nutit šlápnout na plyn a jet nebezpečně rychle, i s lavinovým batohem je nejdůležitější opatrnost.

Je vlastně dobré vědět o lavinách tolik, co víte vy, nebo to člověka zbytečně blokuje užít si dobrodružství?

Mnozí přátelé – horalové mi říkají, že čím víc se o lavinách dozvědí, tím opatrnější jsou v terénu. To ale není na škodu. Díky znalostem můžete lépe odhadnout, co je opravdu nebezpečné a co ne. Kolikrát se situace, které vypadají jako rizikové, ukáží, že vlastně rizikové nejsou a obráceně.

A jsme zase u základu: snižovat riziko. Nikdy ho nejde odstranit úplně, ale vědomosti pomáhají přežít. To, že o něčem vím víc, mi dává možnost volit bezpečnější cestu. Sama bych se nikdy nepustila do něčeho, kde je hlavním zdrojem adrenalinu nejistota.

Skialpy, stejně jako horolezectví, jsou adrenalinový sport. Je nebezpečí a blízkost smrti něco, s čím se v takových sportech musí počítat?

Dlouho jsem se věnovala létání, a všichni tvrdili, že je to adrenalinový sport. Já to tak nevnímám – letectví je sport jako každý jiný. Adrenalin v něm samozřejmě je, pomáhá soustředit se. Zcela bezpečné to ale není. Jenže co vlastně je? Vždyť ani narození není bezpečné, protože od té chvíle máme jedinou jistotu: že jednou umřeme.

Měl by si člověk kvůli riziku určité radosti odepřít? Téma se hodně skloňovalo po smrti horolezkyně Kláry Kolouchové.

S riziky prostě musíme počítat. Když mě novináři oslovovali, abych se k příběhu Kláry vyjádřila, odmítla jsem. Jakákoli kritika nebo obhajoba není na místě. Pohyb v horách má mnoho podob. Někdo chodí na túry, jiný do velehor, s kyslíkem či bez něj. Každý má právo poznávat hory po svém a nikomu nepřísluší to soudit.

Co může člověk udělat, když už se ocitne v lavině?

Teorie říká, že by měl „plavat“ a snažit se udržet co nejblíž povrchu laviny, aby ho pak mohli najít. V praxi je to ale často jinak, protože ve zmatku si neuvědomí, kde je. Důležité je aspoň v okamžiku, kdy se lavina zastavuje, vytvořit kolem sebe prostor.

I u prachové laviny sníh rychle tuhne a během pár minut omezuje pohyb i dýchání. A nesmíme zapomenout, že lavina není jen sníh – bere s sebou stromy, hlínu, kameny, které mohou způsobit vážná poranění.

Není pak přežití laviny spíš otázkou štěstí, jak říká horolezec Radek Jaroš?

Do určité míry ano. Ale hodně záleží na lidech, kteří jsou s vámi. Pokud máte parťáky, kteří vám dokážou okamžitě pomoct, šance na přežití je výrazně vyšší než při čekání na záchranáře.

Máte syna, který se dřív věnoval létání, dnes ho baví freestyle lyžování. Jak jste jako máma zvládala, že si vybral rizikovější sporty?

Synovi adrenalin nevadí, stejně jako mně. A upřímně, co je dnes rizikovější? Denně jezdit na lyže a ohrozit tělo, nebo sedět roky u počítače a zatěžovat duši? Vždycky jsem to brala tak, že zákazem se nic nevyřeší. Když jsem v patnácti letěla svůj první sólo let, máma mi taky nebránila. Věděla, že zákaz by nic nezměnil.

Syn je Beran, moc poradit si nenechal. Když se zeptal, řekla jsem mu svůj názor, ale věděla jsem, že potřebuje zkoušet věci po svém. V pozdějším věku jsem se mu pak snažila předat to, že moje rady a doporučení vycházejí z toho, že ho miluju a že se o něj bojím. Spoustu jeho šílených kousků jsem se naštěstí dozvěděla až zpětně, už s vědomím, že to dopadlo dobře.

Vy sama jste byla k rodičům otevřenější?

Ne. Létání utajit nešlo, rodiče byli na letišti se mnou.

Je na rodičovském strachu nejhorší to, že nikdy nekončí?

Přesně tak. Říká se: “Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.“ A je to pravda. Když jsou malé, máte jejich štěstí a spokojenost pod kontrolou: aby měly co jíst, nebyla jim zima, dobře spaly. Jak rostou, pořád chcete totéž – aby byly šťastné a spokojené – jen už to nemůžete ovlivnit. Nebo jen minimálně.

Vyslechla jste o lavinách spoustu emotivních příběhů. Jak se vám dařilo je předat čtenářům a zároveň se jimi nenechat pohltit?

Má to dvě fáze. V okamžiku, kdy s lidmi mluvím, musím být profesionál – vytvořit bezpečný prostor, aby mohli své zkušenosti otevřeně sdílet. Svoje emoce v tu chvíli potlačím, abych jim byla oporou.

Teprve s odstupem, kdy rozhovory zpětně pročítám a skládám dohromady, na mě tíha dolehne. Pak je začnu naplno prožívat a cloumají se mnou. Je to podobné, jak říká kolega Martin Dorazín z Českého rozhlasu – v terénu jste profík, ale skutečná emoční síla vás zasáhne při zpracování materiálu. I proto je pro mě důležitá psychohygiena.

Kdy vyjde druhý díl knihy?

První díl byla složitá práce. Od prvního nápadu Pavla Cingra do vydání uběhly minimálně tři roky. Na začátku jsme si mysleli, že druhý půjde rychleji, ale realita je jiná.

Nejde jen o zpracování rozhovorů a emocí, ale i o encyklopedickou práci – třídění fotografií, získávání práv, rozhodování, co do knihy patří a co už ne. A je to týmová záležitost. Příběhy bez faktů by nedávaly smysl a samotná fakta bez příběhů by nikoho nechytla za srdce. Proto ta spolupráce a proto to trvá dlouho. Letos druhý díl nevydáme. Makáme na tom, aby byl hotový příští rok.

Alena Zárybnická

• Vystudovala meteorologii na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
• Od roku 1997 pracuje v redakci počasí České televize.
• Je autorkou několika televizních dokumentů a knih. Poslední kniha Laviny v Česku – Svědectví přeživších a záchranářů vyšla na podzim 2024.
• Má dospělého syna a žije ve Špindlerově Mlýně.

• Facebook
• LinkedIn
• WhatsApp

---